Úvodní stránka | Kdo jsme | Aktuality

Aktuality

Jana Kupcová: Můj syn Ondra si v Bártovi našel opravdového kamaráda / 09. 05. 2017 /

 

„Ondra přijímá Bárta jako kamaráda a spolužáka, který to má v životě těžší než jeho vrstevníci, a musí ujít daleko složitější cestu a vynaložit více úsilí než on, aby se naučil i jednodušší věci,“ říká Jana Kupcová, maminka devítiletého syna Ondřeje, který navštěvuje třetí třídu Základní školy Sokolovská, Liberec 13. Jeho spolužákem je zde také jeho kamarád Bartoloměj, jenž se narodil s nepříliš obvyklou genetickou anomálií zvanou Williamsův syndrom, kterou způsobuje poškození sedmého chromozomu. Důsledkem bývá charakteristický vzhled, postižení srdce či velkých cév a různé odchylky od psychomotorického vývoje, včetně lehkého až středně těžkého mentálního postižení. „V Bártovi si Ondra našel opravdového kamaráda, stejně jako on má rád „klid“ a ne hluk, proto si spolu rádi hrají a spojuje je i společný zájem o pražskou MHD. Mají tak řadu témat k rozhovoru. Obdivuje ho za sportovní aktivity, ze kterých má náš syn obavy, neboť je zaměřený spíše umělecky.  Často, když jedeme na výlet a vidí někde traktor nebo kombajn, vzpomene si právě na Bárta, že by se mu to moc líbilo,“ vypráví Ondřejova maminka, profesí personalistka.

 

Měla jste ze společného vzdělávání obavy, když jste se dozvěděla, že Váš syn bude navštěvovat inkluzivní třídu?

Obavy jsem neměla absolutně žádné, jelikož sama vychovávám dceru, nyní již středoškolačku, která je zdravotně postižená a vychodila stejnou základní školu, kterou nyní navštěvuje i Ondra. Jelikož doma máme postižené dítě, Ondra je zvyklý se přizpůsobovat a dobře ví,  o co se jedná. Před nástupem do školy jsme s ním o novém spolužákovi mluvili, ale inkluzivní třídu jsme my rodiče i Ondra brali jako naprosto přirozenou věc. Je pravda, že naše soukromá rodinná situace, určitě byla v rámci postoje k inkluzivnímu vzdělávání výhodou. Společné vzdělávání všichni chápeme jako přirozený proces.

 

Co podle Vás přináší společné vzdělávání dětem se znevýhodněním a co jejich spolužákům?

Co se týče dětí se znevýhodněním, ostatní spolužáci jsou pro ně hnacím motorem! Při dobré  spolupráci pedagogických pracovníků a rodiny jsou schopni dělat nevídané pokroky. Je ale samozřejmé, že musí vše dohromady naprosto perfektně fungovat, rodina, učitel nebo učitelka a asistent či asistentka musí být sehraný tým. Děti se zdravotním znevýhodněním i zdravé děti se takto pohybují v přirozeném prostředí, ve společnosti, ve které budou vyrůstat a žít. „Odlišní“ lidé jsou zkrátka platnými členy společnosti a je potřeba k nim tak také přistupovat. Musíme se stále učit toleranci a empatii k druhým. V tom spatřuji velmi důležitý krok naproti, v období raného dětství, kdy se utváří hodnoty a postoje dětí k ostatním lidem.

 

Co přináší společné vzdělávání konkrétně Vašemu synovi?

Jak jsem již psala výše, Bartík není prvním znevýhodněným dítětem, se kterým se můj syn v životě setkal. Ondra vyrůstá s postiženou sestrou, stýkáme se s rodinou těžce postiženého dospívajícího chlapce, tudíž pro něj je setkání s Bártem naprosto přirozená věc. Jen si rozšířil obzory, co se týče dalších speciálních potřeb. V Bártovi si našel dobrého kamaráda. Sama hodnotím Ondru jako citlivého kluka s vyvinutým sociálním cítěním a velkou mírou empatie, odjakživa rád pomáhá slabším. Přítomnost Bárta ve třídě mu tyto vlastnosti určitě jen pomáhá rozvíjet. A myslím, že i ostatní spolužáci mají velmi podobný názor. Prostě mají ve třídě mezi sebou kamaráda, se kterým si hrají, povídají a díky němu se učí toleranci a pomoci druhým.

 

Jak to funguje v praxi u vás ve škole?

Konkrétně v naší třídě je, zdá se, naprosto ideální situace ze všech stran. Asi to nemohlo dopadnout lépe, a já jsem za to moc ráda! Bohužel si myslím, že to není naprosto běžná situace. Kéž by byla! Co se týče našich zkušeností se starší dcerou, která má onemocnění z okruhu degenerativních spinocelleberálních ataxií a stále ani v sedmnácti letech nemáme přesnou diagnózu, ty bohužel nebyly zdaleka tak pozitivní. Karolína neměla a nemá nárok ani na asistenta pedagoga a na základní škole měla individuální výukový plán. Na základní škole, kde dcera absolvovala 1. a 2. třídu, jsem se naneštěstí setkala s velmi negativním přístupem jak pedagogů, tak ředitele školy, celé bych to nazvala až šikanou ze strany pedagogického sboru. Na naší základní škole, kam chodí nyní i Ondra a Bárt, byl  přístup naopak velmi vstřícný. Na prvním stupni byly všechny paní učitelky ochotné, nápomocné a empatické. Na druhém stupni už byla situace trochu náročnější, neboť učitelé se střídali. Nicméně situace byla asi daná hlavně tím, že dcera má naprosto atypické postižení. Co mne ale mrzelo nejvíc, bylo chování některých spolužáků, kteří ačkoliv dceru znali od třetí třídy, s nástupem puberty ji začali ponižovat a dělat si legraci z jejích nedostatků. Pokud to ovšem bylo možné, třídní učitelka problém řešila, ne vždy se však dcera, která se za své postižení styděla, dokázala svěřit.

 

Jaký je přístup učitelů, asistenta pedagoga, ředitele školy?

Velice kladně hodnotím přístup ředitelky školy, která má velmi vstřícný přístup k znevýhodněným dětem. Naše paní učitelka i paní asistentka jsou skvěle sehraný tým. Paní učitelka vytvořila výborný třídní kolektiv. Kromě učení má nadprůměrný zájem i o řešení problémů, skvěle komunikuje s rodiči, je nejen výtečný pedagog, ale i psycholog, a především děti ji mají opravdu rády a je pro ně autoritou. Paní asistentka se naplno věnuje nejen Bártíkovi, ale i ostatním dětem, čímž spoluutváří pohodovou třídní atmosféru. Po této stránce nelze nic vytknout a taková spolupráce by neměla být pouze snem rodičů dětí se znevýhodněním, ale i běžnou realitou. Díky této souhře si myslím, že Bártík dokázal, co by jinde nedokázal, je šťastný a myslím, že i jeho rodiče jsou spokojeni.

 

Chcete ještě něco dodat?

Snad jen pro názornost, jak se vyvíjí přístup k integraci a že je to, tak jako ve všem, vždy hlavně o lidech. Sama jsem kdysi stála před volbou, kam umístit své postižené dítě – zda do klasické školky a školy nebo do školy speciální – a vím, že ve speciální by asi dcera patřila mezi ty lepší žáky. V běžné škole se řadila v některých předmětech mezi průměrné, někdy i mezi ty horší, ale určitě se naučila mnohem více. A to jak v probírané látce, tak v běžných sociálních situacích, které nebyly vždy růžové, ale určitě je nyní do života daleko připravenější. 

Dcera první třídu nastoupila do třídy s menším počtem žáků, nicméně s naprosto neochotnou paní učitelkou. Po přestupu na jinou školu, šla do třídy, kde byl velký počet dětí, současně i několik dětí s poruchami učení, ale naprosto pozitivní paní učitelka se obrovským zájmem pomáhat, která nás ubezpečila a hlavně dokázala, že „když se chce, tak to jde.“

Do speciálních škol nás dost často posílali právě odborníci poraden. Naposledy jsme si „vynutili“ svou cestu  při výběru střední školy a stále se domnívám, že jsme vybrali správně! Vždyť krok „zpět“ a jít jednodušší cestou lze udělat vždy, ale obráceně je to mnohem složitější.  Z mých zkušeností vyplývá, že největší boj je na straně rodičů. Bohužel odborníci, kteří se nám snaží „pomoci“, kolikrát neodhadnou skutečnou situaci dítěte. Myslím, že každý rodič, který přistoupí na složitější cestu, si moc dobře uvědomuje, že to bude náročné nejen pro pedagogy a samotné dítě, ale především pro ně.

Leták

Archiv novinek